Už nějakých 17 let tu máme (prý) demokracii. Můžeme říkat, co chceme, ovšem s rizikem žaloby ze strany "potrefených hus", můžeme se volně shromažďovat, můžeme také svobodně dát svůj hlas libovolné politické straně v některých z mnoha voleb. A právě to "hlasování" a volby bych si rád na chvilku vypůjčil.
Předvolební kampaň se hemží sliby, přesvědčováním, očerňováním a pomluvami. Za očerňování a pomluvy se většinou nikdo z viníků neomluví, to už jsme stihli dávno postřehnout. A co se slibů týče, obvykle se neplní, protože "strana nezískala dostatečně silný mandát", případně není politická vůle napříč parlamentním spektrem. Takže de facto si vybereme podle programu nejsympatičtější stranu, ale už dpředu musíme počítat s tím, že program se uskuteční tak z poloviny. To není žádná novinka, ale dost zarážející je, když strana provádí svou "vládní" politiku proti svému předvolebnímu přesvědčení a rétorice. Prostě předvolební kampaň je celkově jenom "bouda na voliče", jak ostatně prohlásil současný premiér Topolánek. Ten totiž kdesi proesl onen památný výrok, kdybychom prozradili, co opravdu chceme provést, nikdy bychom volby nemohli vyhrát. To samo o sobě vypovídá o politické kultuře tohoto národa, respektive o jeho politických elitách a jejich smýšlení o voličích.
Takže sečteno a podtrženo tu máme postkomunistický stát řízený "převlečníky". Zatímco v dřívějších dobách se tohoto pojmu užívalo pro určitý kus oděvu, dovolil jsem si ho použít jako označení mnohých dnešních politických činitelů a funkcionářů, a to z prostého důvodu jejich politického turismu. Mnozí z dnešních skalních pravičáků vystudovali za "komunistické totality", vstupovali do stranických organizací a vehementně se snažili postoupit v žebříčku co nejvýše. Ale ouha, po revoluci se z nich stali horliví odpůrci komunistické myšlenky a pronásledovatelé bývalých spolustraníků, kteří se nevydali cestou radikální změny kurzu a zůstali poněkud více ve středu respektive vlevo. A jsou to právě tito "skalní pravičáci", kdo nejvíce dbají o svobodu našich občanů a o jejich základní práva. Ovšem na druhou stranu je třeba podotknout, že jim upírají tak zásadní demokratickou vymoženost jakou je všeobecné referendum. A přitom se nemusí vlastně ničeho bát, protože tento instrument v našem ústavním pořádku postrádá rozhodovací pravomoc, je v podstatě pouze nástrojem "informativním a poradním" ve vztahu k moci zákonodárné a výkonné. Argumentace o nedostatečné informovanosti široké veřejnosti v určitých otázkách je naprosto zcestná a klamavá. Stejně totiž můžeme argumentovat ve vztahu k parlamentním, potažmo senátním volbám. Ale v této věci jsou naopak podle politiků voliči zcela kompetentní a "vědí, co je pro zemi dobré".
Takto pružně nakládají naši "elitní" spoluobčané se vším, i se zákony.
Vzhledem k rozsahu tohoto "výlevu" jsem se rozhodl přidat seriálově oblíbené TO BE CONTINUED a doufám, že příště se mi podaří zformulovat obraz naší politické reality podstatně srozumitelněji, protože k rybí hlavě jsme se ještě nedostaly. Zatím se plácáme někde okolo hřbetní ploutve
Žádné komentáře:
Okomentovat