Tak jsem si, coby rodilý Brňák, udělal s rodinou výlet z Prahy do Brna po naší hlavní dopravní tepně.
Pokud zůstanu u příměru ke kardiovaskulárnímu systému, pak to byla přehlídka kornatění tepen, četných infarktů a dvou trombóz.
Pokud mohu posoudit ze svého laického pohledu, dálnice D1 je vcelku v dobrém stavu od svého počátku v hlavním městě až po exit na Mirošovice. Pár kilometrů za Mirošovicemi se z dálnice stává testovací dráha pro offroady, tedy alespoň její část v pravém jízdním pruhu. Prvních zhruba dvacet kilometrů funguje celkem slušně jako ukolébávání pro naši dceru, my dospělí si pak užíváme cvakání zubů i v letním parnu. Nemáme rozbitou klimatizaci, jen si to šineme předpisově pravým pruhem nejdelšího tankodromu v Evropě. Po většinu cesty jsem měl strach promluvit na manželku. Ne kvůli dceři, ta spokojeně spinkala. Ale bál jsem se, že si překousnu jazyk. To jsme ale v nejmenším netušili, co nás čeká na 120. kilometru.
Ano, byla to menší kolona v délce 8 km. A když jsme dojeli k její příčině, mysleli jsme si, že si z nás silničáři dělají legraci. Bylo to dopravní omezení kvůli vyasfaltování spár mezi jednotlivými panely vozovky, které zabíralo levý pruh asi v délce 50 metrů. Za ním už doprava hezky svištěla. Vtip spočíval ve skutečnosti, že toto omezení už trvalo 4. den a veškerá nutná činnost obnášela vyfrézování spár a jejich zalití asfaltem. V místě probíhající opravy stálo celkem pět aut silničářů a všech šest mužů sedělo hezky v autě a spokojeně obědvali. První myšlenka patřila faktuře, kterou za toto vystaví jejich zaměstnavatel našemu drahému ŘSD.
To ovšem zdaleka nekončí naše cesta směr Brno.
Vesele jsme pokračovali svižným tempem v rámci možností našeho přibližovadla až téměř k moravské metropoli. A naprosto nečekaně nás informační panely skutečně informovaly, a sice o dalším dopravním omezení. Kolona byla tentokrát pouhé 4 kilometry, ale to, co nazývali dopravním omezením by mě dostalo do kolen, kdyby nehrozilo, že se tím pádem zakousnu do volantu. Silničáři připravovali vodorovné značení takovými těmi oranžovými pásy takovým způsobem, že to přípomínalo dětský večerníček A je to! Když jsem zahlédl chlapíka, jak šněruje nohama po čerstvě natahované pásce odvíjející se z tlačeného vozíku, to byl takřka idylický pohled na poctivě pracujícího člověka. Ale pohled na jeho kolegy byl už poněkud komediální až fraškoidní. Jeden z pracantů držel malý kbelík s lepidlem a ten druhý v něm namáčel štětec a natíral povrch silnice. Tomu říkám brilantně zvládnuté navyšování "člověkohodin". Jinými slovy, tato dvě dopravní omezení mi názorně předvedla, proč také patří české dálnice k nejdražším v Evropě.
Cestou zpátky jsem byl bohužel ochuzen o podobný humorný výstup a celou trasu jsme tak urazili v poměrně krátkém čase.
Poučen tímto zážitkem asi půjdu hledat místo někde na ŘSD případně v zainteresovaných stavebních společnostech. Byť se šetří, kde se dá, tady se evidentně budou mít (někteří) lidé asi stále dobře. A o peníze přece jde vždy až v první řadě
Žádné komentáře:
Okomentovat