Kudy tudy cestička?

Tak jsem si, coby rodilý Brňák, udělal s rodinou výlet z Prahy do Brna po naší hlavní dopravní tepně.
Pokud zůstanu u příměru ke kardiovaskulárnímu systému, pak to byla přehlídka kornatění tepen, četných infarktů a dvou trombóz.
Pokud mohu posoudit ze svého laického pohledu, dálnice D1 je vcelku v dobrém stavu od svého počátku v hlavním městě až po exit na Mirošovice. Pár kilometrů za Mirošovicemi se z dálnice stává testovací dráha pro offroady, tedy alespoň její část v pravém jízdním pruhu. Prvních zhruba dvacet kilometrů funguje celkem slušně jako ukolébávání pro naši dceru, my dospělí si pak užíváme cvakání zubů i v letním parnu. Nemáme rozbitou klimatizaci, jen si to šineme předpisově pravým pruhem nejdelšího tankodromu v Evropě. Po většinu cesty jsem měl strach promluvit na manželku. Ne kvůli dceři, ta spokojeně spinkala. Ale bál jsem se, že si překousnu jazyk. To jsme ale v nejmenším netušili, co nás čeká na 120. kilometru.
Ano, byla to menší kolona v délce 8 km. A když jsme dojeli k její příčině, mysleli jsme si, že si z nás silničáři dělají legraci. Bylo to dopravní omezení kvůli vyasfaltování spár mezi jednotlivými panely vozovky, které zabíralo levý pruh asi v délce 50 metrů. Za ním už doprava hezky svištěla. Vtip spočíval ve skutečnosti, že toto omezení už trvalo 4. den a veškerá nutná činnost obnášela vyfrézování spár a jejich zalití asfaltem. V místě probíhající opravy stálo celkem pět aut silničářů a všech šest mužů sedělo hezky v autě a spokojeně obědvali. První myšlenka patřila faktuře, kterou za toto vystaví jejich zaměstnavatel našemu drahému ŘSD.
To ovšem zdaleka nekončí naše cesta směr Brno.
Vesele jsme pokračovali svižným tempem v rámci možností našeho přibližovadla až téměř k moravské metropoli. A naprosto nečekaně nás informační panely skutečně informovaly, a sice o dalším dopravním omezení. Kolona byla tentokrát pouhé 4 kilometry, ale to, co nazývali dopravním omezením by mě dostalo do kolen, kdyby nehrozilo, že se tím pádem zakousnu do volantu. Silničáři připravovali vodorovné značení takovými těmi oranžovými pásy takovým způsobem, že to přípomínalo dětský večerníček A je to! Když jsem zahlédl chlapíka, jak šněruje nohama po čerstvě natahované pásce odvíjející se z tlačeného vozíku, to byl takřka idylický pohled na poctivě pracujícího člověka. Ale pohled na jeho kolegy byl už poněkud komediální až fraškoidní. Jeden z pracantů držel malý kbelík s lepidlem a ten druhý v něm namáčel štětec a natíral povrch silnice. Tomu říkám brilantně zvládnuté navyšování "člověkohodin". Jinými slovy, tato dvě dopravní omezení mi názorně předvedla, proč také patří české dálnice k nejdražším v Evropě.
Cestou zpátky jsem byl bohužel ochuzen o podobný humorný výstup a celou trasu jsme tak urazili v poměrně krátkém čase.

Poučen tímto zážitkem asi půjdu hledat místo někde na ŘSD případně v zainteresovaných stavebních společnostech. Byť se šetří, kde se dá, tady se evidentně budou mít (někteří) lidé asi stále dobře. A o peníze přece jde vždy až v první řadě

Bílý a černý rasismus

Náhodou jsem narazil na iDnes na blog Roberta Pocha, konkrétně na příspěvek pojmenovaný "Patrikovi nechtěli ohněm vyhladit rodinu, ale Natálce ano!" Pan Poch se v článku rozhořčuje nad lidmi, kteří srovnávají případ žhářského útoku na romskou ve Vítkově se surovým útokem dvou romských výrostků na dvanáctiletého Patrika.
Souhlasím, že se jedná o různé případy, ale rozhodně je můžeme a musíme srovnávat. Slova pana Pocha: "Ale co Natálka, není nakonec ona občankou druhé kategorie vinou choutek skupiny českých občanů, kteří si hráli na nacisty?" si poněkud odporují s otázkami následujícími v závěru. Pan Poch se v prvních dvou otázkách ptá, proč žije Patrik v dětském domově a jeho matka v azylovém domě a také proč jsme mu my, jako "zastánci hanobení práv bílých Čechů" (v daném kontextu nesmyslná formulace) nezajistili lepší život? A hned vzápětí navíc neguje svůj výrok o Natálce jako občanovi druhé kategorie. Ptá se totiž: "Proč se o své málem ohněm vyvražděné vzorovým způsobem postarala nejen majoritní ale výrazně i romská komunita?" Jak vidno, argumentace není silnou stránkou tohoto bloggera. Vcelku často si totiž protiřečí.
Především pak tímto svým článkem se staví přesně do pozice, kterou tolik kritizuje . Pravda, ne zcela přesně, jeho pozice je na druhé straně "barikády".
Chtěl bych se zeptat, jaký rozdíl vidí v podstatě obou činů? Oba akty násilí jsou vedeny téměř stejnými pohnutkami, pomineme-li prvotní pohnutku loupeže u případu z Krupky. Ve svém důsledku jsou to činy stejně nebezpečné pro společnost. Z obou totiž čiší rasismus, slepá nenávist a touha ubližovat. Kolik obětí je pro pana Pocha měřítkem zrůdnosti? Píše, že Patrik se ze svých zranění vyléčí a trauma překoná. Rád bych měl jeho jistotu. Patrik je velmi pravděpodobně doživotně poznamenán stejně jako Natálka. On na duši, ona na těle. Je mnohem pravděpodobnější, že malá Natálka se z prožitých traumat vyléčí díky své rodině, kterou ale na druhé straně Patrik prakticky nemá. Už sám fakt, že žije v dětském domově a za matkou dojíždí občas na návštěvu, je dostatečně deprivující. Brutální znásilnění a bezmála ubití mu na psychické pohodě rozhodně nepřidá.
Závěrem bych jen dodal, že jsem pro co nejpřísnější potrestání vítkovských žhářů, protože podobné zločiny do naší společnosti prostě nepatří. Ale také jsem pro přísné potrestání brutálních výrostků z Krupky. Výjimečné tresty pro žháře jsou akceptovatelné, ale snížení trestu z 10 na 5 let pro násilníka je poněkud nešťastné rozhodnutí. A tohle je právě ta skutečnost, která podněcuje rasovou nesnášenlivost. Zkuste si na místě Patrika představit sebe nebo své dítě a určitě mi dáte za pravdu.